Historie vodicích psů

Kam až sahá historie výcviku vodicích psů? Víte, že už na malbách ve starém Římě lze rozeznat postavu s vodicím psem?

 

Potkat člověka s vodicím psem není nic zvláštního. Trasy ve městech i výlety do přírody, nákupní centra, cestování veřejnou dopravou a celá řada dalších aktivit se díky spolehlivému vedení vodicích psů stávají pro zrakově postižené součástí běžného života.

Nebylo tomu však vždy. Ještě počátkem minulého století byli nevidomí lidé zcela odkázáni na péči a pomoc okolí, jejich samostatnost a možnosti žít plnohodnotný život byly značně omezeny.

Svědectví o soužití zrakově postižených lidí a psů je znázorňováno již v dávné historii. Na nástěnných malbách v Herculaneu, kde lze rozeznat výjevy ze života starých Římanů, je znázorněn i pes doprovázející nevidomého člověka. Ze středověku je znám dřevoryt postavy, kterou na vodítku doprovází rovněž pes.

Jedny z prvních popisovaných pokusů o výcvik vodicích psů se odehrávaly kolem roku 1780 v Paříži. Johan Wilhelm Klein založil v roce 1819 vídeňský Institut pro vzdělávání nevidomých a v roce 1847 švýcar Jakob Birrer popsal své zkušenosti z pětiletého období, kdy jej vodil pes, kterého si sám vycvičil.

Systematický výcvik se následně datuje k počátku dvacátého století. První světová válka a utrpení, jež přineslo užívání bojových plynů v zákopových bitvách, navždy sebrala ze života světlo obrovskému množství invalidních veteránů. Už během ní začalo v Německu fungovat výcvikové centrum pro vodicí psy, založené doktorem Gerhardem Stallingem v roce 1916 v Oldenburgu. Podobná centra vznikala v návaznosti na jeho aktivity i v dalších velkých německých městech a výsledkem bylo téměř 600 vycvičených psů ročně, kteří často cestovali k lidem po celé Evropě, dokonce i do Spojených Států a Kanady. V roce 1926 byl však tento projekt zastaven. Na jeho místo nastoupila škola v Pottsdamu, kde byli cvičeni němečtí ovčáci. Práce školy inspirovala Dorothy Harrison Eustis, americkou mecenášku žijící ve Švýcarsku, a ta se rozhodla věnovat pro tento účel své vlastní psy. V roce 1927 otiskl Saturday Evening Post její článek The Seeing Eye, který se problematice věnoval. Článek zaujal mladého američana Morrise Franka, který přišel o zrak při nehodě a těžce nesl svou závislost na ostatních. Kontaktoval paní Eustis a ve Švýcarsku následně prošel výcvikem s fenkou německého ovčáka Buddy. Po návratu do USA v roce 1929 využil Morris finanční dar paní Eustis a založil první školu pro výcvik vodicích psů. Škola nesla identický název The Seeing Eye – stejně jako titulek článku z roku 1927. Již v prvním roce školou prošlo sedmnáct psů a následně zájem o vodicí pomocníky prudce narůstal. Nadace The Seeing Eye se stala průkopníkem ve výcviku vodicích psů a svou službu nevidomým lidem poskytuje dodnes.

V roce 1931 začala fungovat také škola ve Velké Británii, kde byla také v roce 1989 založena mezinárodnífederace škol pro výcvik vodicích psů. V České republice, respektive v Československu, se první pokusy o výcvik datují do roku 1922, opravdový boom pak nastal v šedesátých letech. Tehdejší cvičitelé se ovšem museli potýkat s celou řadou problémů plynoucích z tehdejšího politického klimatu. Boj s byrokracií se nakonec podařilo překonat alespoň do té míry, že v roce 1974 bylo možné založit oficiální výcvikové středisko. Tehdejší cvičitelé měli jen málo možností sdílet informace se školami na západě. Při vývoji metodiky výcviku vycházeli především ze svých vlastních kynologických zkušeností, a samozřejmě také z poznatků získaných metodou pokus – omyl. K výraznému pokroku došlo až v roce 1990, kdy pod patronátem České unie nevidomých a slabozrakých bylo založeno středisko výcviku vodicích psů v Praze – Jinonicích.

Zdroje